Sportovní rybaření - Sport Fishing
Z rybářova deníku ...
Z rybářova deníku
      Z rybářova deníku - OBSAH

      11. - 16. prosince 1999:

      Zimní rybolov v Podkrkonoší

      V pátek odpoledne jsem sedl na vlak a vyrazil směr Trutnov k rodičům ve snaze pomoci našim na chalupě a v případě většího množství času zajet i na ryby. V sobotu sestra neměla domluvené řemeslníky a tak jsem se po nákupu krevetek v supermarketu a sobotním obědě vypravil alespoň na pár hodin zavláčet na štiky na rybník Dolce kousek za Trutnovem. Sluníčko pěkně svítilo a teplota byla nad nulou, nicméně po příchodu k rybníku jsem nevěřícně zíral na zamrzlou plochu rybníka. Nebyl jsem jediný rybář, který se nechal ošálit příjemným počasím, a tak jsme alespoň zalezli do restaurace Severka na břehu rybníka popili pár piv a já ještě jednoho ferneta na zahřátí, a poklábosili o těch našich šupinatých slizkých potvůrkách. Po čtvrté mi kolega, který jen cucal kolu, nabídl, že mě hodí autem do Trutnova, čehož jsem rád využil, protože camrat se v mírně podroušeném stavu 6 km pěšky se mi moc nechtělo. Kolega mě hodil pod sídliště a já v pohodě dorazil domů. Večer jsem si chtěl ještě navázat svůj "plavačkový" prut a ke své hrůze jsem zjistil, že brašna s povolenkou, splávkama a wobblerama zůstala nejspíš u kolegy v autě. Rychle jsem vyrazil zpátky do restaurace, jestli jsem tam brašnu nenechal a po ujištění, že ne, zase zpátky ke kolegovi, který ale nebyl doma. Takže jsem ho v neděli ráno k jeho zjevné nelibosti vytáhl v půl deváté z postele. Jenže celou noc pršelo a jindy klidná říčka se do rána změnila v dravou kalnou řeku. Navíc večerní turistika zanechala na mé tělesné schránce jisté stopy v podobě silného chrapotu a kašle. Místo práce na chalupě jsem proto v neděli celý den ležel a léčil se.

      Na ryby jsem se podruhé vypravil až v úterý. Když jsem ve čtvrt na devět vyrážel na autobus, sice hustě sněžilo, ale nefoukal téměř vítr. To se již během jízdy autobusem do Havlovic změnilo a cestou ze zastávky k pile pod Havlovicema již vládla nad krajinou nefalšovaná sněhová bouře, která mi vháněla těžký mokrý sníh do očí a i když bylo nad nulou, silný vítr se postaral o silný pocit chladu, ve kterém rychle křehly všechny údy. Lov na plavanou ve sněhové bouře není zrovna z nejšťastnějších způsobů, protože už na pět metrů nebylo splávek vidět. Neuspěl jsem ani na přívlač, řeka byla pořád ještě zvednutá a přikalená, a každou chvíli se mi na wobblera chytalo zahnívající listí, které nadstav vody zvedal ode dna. Volavka popelavá, která po zamrznutí rybníka přeletěla těch pár metrů na řeku do zátoky pod pilou, chvíli se zájmem z protějšího břehu sledovala mé bláhové počínání, a také ledňáček, který si přes husté sněžení pohvizdoval nad řekou, se asi podivovali nad rybařícím sněhulákem, který se marně snažil zvítězit nad rozmary zimní přírody. Po hodině a půl jsem to vzdal a šel zpět na zastávku, kde jsem posvačil a počkal půl hodiny na autobus do Úpice.

      Jenže všechno bylo jinak, než jak jsem plánoval. Protože měl spoj do Úpice 10 min. zpoždění, přípoj na Trutnov mi ujel, a tak jsem se rozhodl jít podél řeky jednu zastávku do Suchovršic, kde jsem si ještě zkusil nahodit. Svačina mi dodala tolik potřebné kalorie, cestou jsem si rozehřál ztuhlé oudy a i vítr se přechodně utišil. Zkusil jsem to nad peřejnatým zákrutem řeky v klidné vodě a pomalu postupoval proti proudu. Své zlaté Salmo jsem vodil co nejpomaleji, abych teď již značně letargické ryby vyprovokoval k záběru. Nejprve mi za wobblerem vyjel jeden potočák kolem 30 cm až ke břehu a kousek výš v tůni u opěrné zdi jsem si vychutnal krásně do zlato-bronzova zbarveného potočáka asi 37 s velkou klínovitou hlavou a náznakem lososího háku, který při zdoláváni běhal na ocase po hladině a zběsile klepal hlavou. Na to, jak byla voda studená, docela bojoval. Naštěstí byl chycený jen za krajíček a tak jsem ho mohl okamžitě šetrně pustit. Nakonec mě pud sebezáchovy a totálně prokřehlé tělo donutilo jít na autobus, protože opět začalo silně sněžit a ostře foukat, což vydrželo až do večera.

      Ve čtvrtek měl táta celý den volno, a proto jsme se dohodli na společné výpravě do Havlovic pod pilu. Tentokrát k nám byla zima velmi vlídná, vál pouze slabý větřík, drobně sněžilo, ale díky skorozatažené obloze byla teplota kolem nuly. Během dne pak oblačnost ještě zmenšila a vysvitlo zubaté zimní slunko a teplota se přehoupla přes nulu. Přesto očka u prutu zamrzala celou dobu, co jsme chytali, tedy od půl desáté do tří. Voda oproti úterku klesla, vyčistila se, takže byla jen mírně přikalená, a také staré listí se opět usadilo na dně a neznepříjemňovalo tolik rybolov.

      Nejprve jsem zkoušel vláčet na zlaté Salmo 4 cm přímo pod splavem u pily, ale bez úspěchu. Táta mezitím chytal na salám na plavanou s brčkem kousek pode mnou. Šel po proudu a postupně prochytával jednotlivé tůně. Já se vydal podél pole přímo do velké tůně v ohbí řeky, kterou jsem přešel a pak ji prochytával proti proudu na wobblera. Po dlouhém období bez záběru se mi podařilo přemluvit jednoho jednoho žlutavého potočáka asi 28 cm k inspekční jízdě až ke břehu a kousek výš jsem chytil a po docela silném boji zdolal zmasilou stříbřitou jikernačku potočáka asi o 5 cm větší. Nechtělo se mi nadále trápit již hájené pstruhy, a proto po prochytání tůně nad ústím odpadní stoky z chovného rybníka jsem přezbrojil na splávek s "patnáctkou"a zkoušel chytat na loupané předvařené krevety.

      Vrátil jsem se proti proudu do velké tůně v ohbí řeky a opět tůň prochytával směrem proti proudu. Po chvíli se splávek trochu přitopil a malinko cuknul proti proudu. Pro jistotu jsem zasekl. Ryba se ale krátce po záseku vypla (dle odporu asi něco menšího) a při druhém záběru, který následoval asi po pěti minutách, mi dosud neznámá ryba strhla krevetu z háčku. Pak přišel táta s tím, že neměl na salám žádný záběr. Jak se tak s ním bavím, splávek se asi o 20 m po proudu náhle potopil a při záseku, spíše pro jistotu, jsem konečně zapřáhl a zdolal pěkného tlouště. Ryba zpočátku kladla spíše pasivní odpor a využívala proudu řeky, takže jsem se nejprve domníval, že táhnu nějakou větev nebo chomáč řas, ale po pár metrech mě typické škubání ve špičce prutu vyvedlo z omylu. Podařilo se mi rybu, byl to opravdu pěkný tloušť, přivést až na délku prutu ke břehu a vychutnat si jeho údery do vlasce a přemety nade dnem. Po krátkém boji se 40 cm jikernačka unavila a nechala navést do mé dlaně. Táta povzbuzen mým úspěchem si ode mě nafasoval pár krevet, nechal mi tam svačinu a můj příděl čaje s rumem a vydal se opět proti proudu prochytat již jednou propátrané tůně s novou nástrahou.

      Po chvíli jsem ucítil vůni ohníčku a vydal se za tátou, který rozdělal v korytu řeky, na valounech obnažených velkou vodou, malý ohníček, u kterého jsem si sněd svačinu a zapil ji zbylým čajem s rumem. Vychutnávali jsme si ticho zimního dne v zasněžené podkrkonošské krajině, nechali pronikat příjemné životodárné teplo malého ohníčku do svých zkřehlých rukou, a dumali, proč táta stále neměl ani záběr. Nejspíš za to mohla jeho "vláčecí pětadvacítka" bez návazce.

      Po krátké pauze jsem se vydal opět prochytat tůň nad ústím strouhy z rybníka. Nahazuji proti proudu a nechávám splávek tančit ve zpětných proudech na rozhraní tůně a hlavního proudu. Splávek chvíli rychle plave s proudem, hned zase plave zpět v protiproudu. Nahazuji podruhé, stále žádný záběr. Měním proto hloubku a zvětšuji ji asi o 15 cm. Splávek zase předvádí své taneční reje na rozhraní tůně a proudu. Od vrchu slyším po břehu přicházet tátu, podívám se, jestli je to opravdu on, podívám se zpátky na splávek a již jen vidím jeho rychlou jízdu z tůně do proudu. Energicky, ale krátce zasekávám a vidím, že tentokrát jsem opět zasekl pěkného jelce. Táta přichází k tůni právě ve chvíli, kdy po krátkém energickém boji znaveného tlouště vyprošťuji z háčku. Zase jikrnačka 40 cm jako přes kopírák. Nechávám tátu prochytat i tuto tůň a přesouvám se do proudu o asi 15 m níž. Vzápětí však celou montáž trhám a navazuji nový splávek. Táta mezitím prochytal celou tůň, ale i zde je bez záběru.

      Blíží se třetí hodina - čas odchodu na autobus a tak ještě narychlo spěchám zkusit s novým splávkem štěstí v tůni u ohbí řeky a opravdu, těsně před třetí ještě chytám na krevetu malého, asi 20 cm potočáka.

      Pak už jen balím prut, baštím zbylé krevetky a přes pole a kolem areálu ČRS, kde jsme spolu s tátou prohodili pár slov o rybách se správcem, jdeme na autobus. Přemýšlíme, jestli nám počasí dovolí vyrazit přes svátky k řece, nebo zda již tato vycházka nebyla v tomto roce poslední. Snad to vyjde a přece jen se ještě letos s řekou rozloučíme předsilvestrovským rybolovem.

      Pepa

Chceš-li deník doplnit o své vlastní rybářské zážitky, piš, faxuj nebo mejluj! Fotky nejsou na škodu!

OBSAH DENÍKU

FishNET © 1999 PISCIA s.r.o.